0 Kč
Vonné zdroje: co všechno vonělo?
Mezopotámie sama o sobě neměla tak rozmanitou flóru jako například oblasti Středomoří či východní Afriky, přesto se místním obyvatelům podařilo získávat celou řadu vonných ingrediencí, které dále míchali a zpracovávali.
- Pryskyřice a balzámy: Dovážely se z oblastí dnešního Ománu, Jemenu nebo Somálska. Nejoblíbenějšími pryskyřicemi byly myrha a kadidlo (olibanum). Jejich vůně byla ceněná pro své náboženské a rituální využití.
- Aromatická dřeva: V Mezopotámii se používala vonná dřeva z cypřišů, cedrů a jalovců. Dřevo se pálilo v kadidelnicích a smíchalo s pryskyřicemi, aby se docílilo silného a ušlechtilého aroma.
- Byliny a květiny: Sezam, šafrán, kmín či koriandr rostly lokálně. Květiny, jako například růže nebo lilie, mohly být dováženy, ale záznamy se o nich zmiňují až v pozdějších obdobích. Byliny i květiny sloužily k maceraci a vytváření voňavých výtažků.
- Oleje a tuky: Jako nosič vonných esencí se často používal sezamový olej, ale i olivový olej (když jej bylo možné získat z dovozu). Rostlinné tuky dokázaly dobře udržet vonné složky a zároveň usnadnily jejich nanášení na kůži.
Všední i luxusní využití
V každodenním životě sloužily jemně voňavé oleje k péči o tělo, zejména k hydrataci pokožky v horkém klimatu. V bohatších domácnostech se vonné látky používaly k provonění šatů a ložního prádla. Luxusu milující elita si mohla dovolit dražší ingredience a vytvořit si osobní „podpis“ ve formě jedinečných vůní.
Náboženské a rituální účely
Velká část vonných látek v Mezopotámii směřovala do chrámů a byla zasvěcena bohům. Obyvatelé věřili, že příjemná vůně je pro bohy potěšením i symbolem čistoty.
- Obětiny: Parfémy či vykuřovadla (kadidlo, myrha) byly cennými dary pro božstva. Věřící věnovali vonné substance, aby si naklonili bohy a zajistili si ochranu, bohatou úrodu nebo vítězství v boji.
- Očistné rituály: Vonící kouř se používal k očistě posvátných soch, chrámových prostor i samotných věřících. Očistná funkce měla vyhnat zlé síly a přilákat božskou přízeň.
- Pohřební obřady: I když je známější egyptská mumifikace, rovněž v Mezopotámii se používaly vonné oleje a pryskyřice pro úpravu těl zemřelých, aby byl jejich přechod do posmrtného světa co nejuctivější.
Techniky výroby: od macerace k prvním destilacím
První „parfuméři“ v Mezopotámii byli vysoce specializovaní řemeslníci a často sloužili přímo v chrámech nebo pod ochranou královského dvora. Využívali několik základních technik:
- Macerace: Sušené byliny, květy nebo pryskyřice se nechaly dlouhodobě louhovat v oleji (nebo v živočišném tuku) za zvýšené teploty. Vonné složky se uvolňovaly do nosiče a vznikala koncentrovaná voňavá mast nebo olej.
- Vykuřování: Vonné substance (pryskyřice, bylinky) se pálily na horkých kamenech nebo dřevěném uhlí v kadidelnicích. Kouř se využíval k rituálům a slavnostem, ale někdy sloužil i k navonění oděvů.
- Filtrace a převařování: Někdy se směs oleje a vonných látek převařovala v jednoduchých nádobách, poté se nechala odstát a profiltrovala, aby byl výsledek čistší.
- První náznaky destilace: Ačkoliv destilace v pravém slova smyslu se připisuje až pozdějším kulturám (například Persii), některé staré mezopotámské texty naznačují, že uměli zahřívat a srážet páru, aby tak získali koncentrovanou vonnou esenci.
Příběh Tapputi-Belatekallim
V klínopisných tabulkách z 2. tisíciletí př. n. l. se objevuje jméno Tapputi-Belatekallim, která je považována za první známou ženskou „chemickou“ odbornici a parfumérku historie. Její postupy zahrnovaly maceraci rostlin, filtraci a opakované zahřívání. I díky ní máme doklad o pokročilých znalostech práce s vonnými látkami v Mezopotámii.
Archeologické nálezy
Hliněné tabulky a záznamy
Dochované klínopisné tabulky se zmiňují o dovozu vonných dřev, koření a pryskyřic, jakož i o jejich ceně. Některé záznamy obsahují recepty nebo minimálně popisy, které naznačují, že směsi vonných látek byly promyšlené a přesně odměřované.
Nádoby a kadidelnice
V troskách měst jako Ur či Babylon archeologové našli keramické nádoby, které mohly sloužit k uchovávání olejů, a různé formy kadidelnic. Tyto nádoby vypovídají o důležitosti vykuřovadel a vonných substancí v každodenním i náboženském životě.
Vliv na dnešní parfumérství
Rané parfémové techniky a náboženské pojetí vůní z Mezopotámie se postupně šířily do okolních regionů, zejména do starověkého Egypta, Anatolie a Persie. Tam se ještě dále rozvinuly a zdokonalily.
- Odkaz macerace: I v moderní parfumérii se využívá princip macerace (například při tvorbě parfémů s absoluty nebo při zrání esencí).
- Vykuřovadla: Dodnes patří kadidlo (olibanum) a myrha mezi tradiční složky luxusních parfémů. Jejich historie sahá právě do starověkých obchodních cest, které spojovaly Mezopotámii s Arábií a východní Afrikou.
- Spirituální rozměr: Myšlenka, že vůně může mít duchovní a obřadní význam, se dochovala až do současných náboženských a meditačních praxí.
Dědictví Mezopotámie ve flakónku
Když se dnes nadechneme vůně, v níž se mísí balzamické tóny pryskyřic a jemné květinové nádechy, můžeme si připomenout dědictví mezopotámských parfumérů. Právě oni stáli na počátku dlouhé cesty, která vedla k dnešním špičkovým parfumérským domům a luxusním vůním. Svůj um a odkaz zapsali do dějin nejen klínovým písmem, ale i v naší voňavé paměti.
Od starobylých chrámů až po moderní poličky s parfémy – spojení člověka a vonných esencí překonává tisíce let. A mezopotámští mistři, jako Tapputi-Belatekallim, by byli jistě hrdí, že jejich recepty, byť dávno ztracené v čase, inspirovaly budoucí generace k neustálému hledání dokonalé vůně.